Fanfiction svět v mém podání

Fantasie-Jeden moudrý říkal,že je to brána mezi dvěma světy

Oznámení a kecy:)

Kdysi dávno...

Kdysi dávno...

zeleznar.jpg

...lépe řečeno dneska ráno jsem si to frčela vláčkem z Prahy, kde jsem měla tu malou akci s tim kinem a svět mi přišel nějak podivný. Vlak to byl city elefant, pro ty, co ho znají. Vše se to stalo v prvním vagónu, kde v druhém patře byla první třída. A co že se to stalo? Bylo vedro, lidé se potili, psím jazykům bránil v odpadnutí pouze náhubek, kterým měli právě vlastníci těch dlouhých uslintaných jazyků svázané ústa, lidem se rozsypávali nákupy po podlahách a vůbec, atmosféra byla prostě zvláštní. Ti mladí lidé, se sluchátky na uších, s brýlemi na očích a s mírem v duši se rozvalovali pohodlně na sedačkách a ti staří lidičkové, s berlemi v podpažích, s bolestným výrazem na tváři a starými taškami na rukou stály vedle nich tiše debatujíc, aby mladé nerušily ze snění. V srdci (nebo to bylo v duši?!) se mi ozval takový tichý hlásek, který se za chvíli probudil v jasný na svět řvoucí hlas, který básnil o nějaké spravedlnosti a o tom, jaký je svět.

V tuto chvíli se na scéně objevil mladý sympatický průvodčí s upřímným úsměvem na tváři. Starší lidičkové se poptávali: "Pane průvodčí, myslíte si, že ještě někde bude místo k sednutí?" a on v odpověď jen lítostně zavrtěl hlavou a počal se vyhánět pasažéry, co "jakoby omylem" vlezly do první třídy nahoře. Já na to vše koukala se sluchátky na uších avšak bez brýlích na tváři a bez míru v duši.

"Jaká je tohleto nespravedlnost! Takhle v všední den nechat jezdit vlaky krátké a navíc s první třídou nahoře! Měl by jste s tím něco udělat! Teda styďte se!" pustila se jedna paní do ubohého průvodčího, který se snažil uchlácholit staré lidi, vykonat svou práci a rychle zmizet z tohoto vagónu. Tu se ho jeden milý, jak jsem brzy zjistila, starý pán začal zastávat, že on za to nemůže a já v duchu začla nadávat na mladou paní a navenek posílala nemilé úsměvy. Nakonec se atmosféra uklidnila a po chvíli slyšet bylo pouhé vrzání kloubů těch stařičkých a vidět zas vykulené úsměvy maličkých, kteří to vše sledovali z obětí svých kočárků.

Při přecházení přes koleje, cestou domů jsem přemýšlela nad tímto světem. Na oči jsem si dala brýle, pustila jsem si píseň Intermission od Nine black alps a poté s mírem v duši jsem se pustila do psaní...

 
Přeji krásný den a tohleto už je úplné zápatí stránek, takže pata... Teď už jen zbívá napsat něco do komentářů?! Že?!